Prohledat tento blog

neděle 19. ledna 2014

Fotím, fotíš, fotíme

Od malička jsem milovala velryby. Zatímco spolužačky toužily po poníkovi, já snila o tom, že se proplavu v moři vedle patnáctimetrového keporkaka. A když jsem před časem jela s kamarádkou na pozorování velryb, byla jsem štěstím bez sebe. Loď vyplula a zanedlouho jsme zahlédly známý vodotrysk. To když velryba vyplave na hladinu, aby se zbavila vody a mohla se nadechnout. Sakra, kde mám foťák! Dělej, vyfoť ji, než se ponoří. Máš to? Blbý světlo. Tak ještě jednou, honem! Počkej, nějak se mi to zaseklo. Jo, už to mám. Dobrý. Uf.

Je to fenomén moderní doby. Splňuje to prvky závislosti a mnozí psychologové se nebojí to závislostí nazvat. Od dob, co máme foťáky pomalu i na hodinkách, jsme si zvykli všechno zaznamenávat. Mnozí lidé si nejsou schopni náležitě užít okamžik, pakliže jej nemůžou vyfotit či natočit. Nejkrásnější chvíle života pozorují skrz objektiv. „Tohle by byla tak krásná fotka…“. Určitě jste to stokrát slyšeli. Anebo v tom slyšíte sebe? Jste nervózní, když jedete na dovolenou a zapomenete si foťák? Fotíte své snídaně, obědy i večeře, své mazlíčky, miláčky, horu učení, mraky, kytky nebo vlastní maličkost? A nejste náhodou závislí na zaznamenávání?


Já naštěstí po pár minutách dostala rozum, dala si facku, schovala foťák, zamrkala (to tím sluncem) a podívala se na velryby na vlastní oči. Ale co se stane, když někdo rozum nedostane? A jak jsou na tom Češi se zaznamenáváním? Sledujte www.munimedia.cz




Žádné komentáře:

Okomentovat