Od malička jsem milovala velryby. Zatímco spolužačky toužily
po poníkovi, já snila o tom, že se proplavu v moři vedle patnáctimetrového
keporkaka. A když jsem před časem jela s kamarádkou na pozorování velryb,
byla jsem štěstím bez sebe. Loď vyplula a zanedlouho jsme zahlédly známý
vodotrysk. To když velryba vyplave na hladinu, aby se zbavila vody a mohla se
nadechnout. Sakra, kde mám foťák! Dělej, vyfoť ji, než se ponoří. Máš to? Blbý
světlo. Tak ještě jednou, honem! Počkej, nějak se mi to zaseklo. Jo, už to mám.
Dobrý. Uf.
Je to fenomén moderní doby. Splňuje to prvky závislosti a
mnozí psychologové se nebojí to závislostí nazvat. Od dob, co máme foťáky
pomalu i na hodinkách, jsme si zvykli všechno zaznamenávat. Mnozí lidé si
nejsou schopni náležitě užít okamžik, pakliže jej nemůžou vyfotit či natočit. Nejkrásnější
chvíle života pozorují skrz objektiv. „Tohle by byla tak krásná fotka…“. Určitě
jste to stokrát slyšeli. Anebo v tom slyšíte sebe? Jste nervózní, když
jedete na dovolenou a zapomenete si foťák? Fotíte své snídaně, obědy i večeře,
své mazlíčky, miláčky, horu učení, mraky, kytky nebo vlastní maličkost? A nejste
náhodou závislí na zaznamenávání?
Já naštěstí po pár minutách dostala rozum, dala si facku,
schovala foťák, zamrkala (to tím sluncem) a podívala se na velryby na vlastní
oči. Ale co se stane, když někdo rozum nedostane? A jak jsou na tom Češi se
zaznamenáváním? Sledujte www.munimedia.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat