Prohledat tento blog

pondělí 27. ledna 2014

Boty nebo život?

Úkol do školy. Na téma závislost. Jakou konkrétní závislost si vybrat, abych při shánění materiálu měla také trochu pocit, že dotyčnému rozumím? Ve chvíli, kdy jsem si vymyslela téma, jsem také věděla, s kým si o něm budu povídat. Neznám nikoho povolanějšího.
Vybrala jsem si závislost na vlastnění a nakupování bot. Jenže. Jak můžu já jako úplný laik klasifikovat něčí závislost? 
Rozhodla jsem se celý úkol pojmout spíš jako sondu do života člověka, jehož vášní jsou boty. Každý má přece něco, někdo je workoholik, někdo alkoholik a někdo má zkrátka vášeň pro boty.

Nečekejte rozbor závisláka, ale spíš rozhovor o tom, proč se dnes lidé uchylují k vlastnictví takových věcí, jako jsou boty, co je vede k shopaholismu a jak tenká hranice je mezi vášní a závislostí.



Do doby, než se na Munimedia objeví článek, se podívejte na video o tom, jak to vypadá, když se nakupování a vlastnění bot stane opravdovým problémem, který je třeba řešit. 







středa 22. ledna 2014

Čokoládové s filtrem

Vanilka nebo čokoláda? Většina z vás si teď asi představila prostředí cukrárny, a mlsně přemýšlíte, kterou příchuť zmrzliny si vybrat. Stejnou otázku si však mohou položit i mlsní kuřáci, kteří mají nepřeberné možnosti při výběru příchuti svých cigaret.

Na jedné straně mají kuřáci možnost většího výběru z palety cigaret, na druhé straně čelí tlaku od doktorů i různým zákazům kouření. Která strana mince má však v jejich rozhodování větší váhu? Ve svém článku, který můžete již brzy očekávat na webu munimedia.cz, se zaměřím právě na problematiku závislosti na nikotinu respektive na cigaretách. Závislost na cigaretách je pravděpodobně jednou z nejvíce rozšířených závislostí na světě. Denně se s kuřáky setkáváme a občas musíme snášet jejich cigaretový požitek. V připravovaném článku budete mít možnost poslechnout si krátký rozhovor s kuřákem, anebo zhlédnout statistiky o kouření.

Najít potřebného respondenta pro rozhovor do mého článku nebyl vůbec žádný problém, ve svém kruhu přátel jich mám celou řadu. Dokonce i statistické údaje jsou na internetu volně k dispozici, stačí chvilku hledat. Proto příprava článku nevyžadovala žádnou zásadní nutnost shánění potřebných informací. Doufám tedy, že se vám článek bude líbit, a pokud se po jeho přečtení nad cigaretami alespoň na chvíli zamslíte, budu mít velkou radost.


Kolik je v České republice závislých na cigaretách? V kolika letech se stáváme nejčastěji kuřáky? A kolik peněz na cigaretách vybere stát? Dozvíte se již brzy na munimedia.cz



Pokud vás tématika závislostní obecně zajímá, již teď si o řadě z nich můžete přečíst na munimedia. A při čekání na můj článek si můžete pustit alespoň toto "čistě vědecké" video o kouření s názvem Smoking harms your body.

Workoholismus je normální závislost, ti povídám!




S workoholismem se to má tak, že pro nezasvěcené nepředstavuje nemoc, ale spíše ctnost. " Ty pracuješ i po oficiální pracovní době? Jak můžeš pracovat i v noci, to já bych nezvládl, flákám se tou dobou u televize! Teda, to tě obdivuju..". Podobné výkřiky plné obdivu nejsou netypické. Navíc dnes, kdy stále větší část společnosti (alespoň ta měšťanská většina) otevřeně pohrdá nicneděláním a neproduktivním užíváním si v souvislosti s únavně módním slovem "prokrastinace".

Jenže ouha! Vážení, je to nemoc, jako každá jiná a musí se léčit. Blízcí chorobných workoholiků by mohli vyprávět o frustrujících večerech! To jak workoholika ujišťovali, že večeře už dávno vychladla. Jak plačky oznamovali, že děti jejich přepracovaný partner vidí pomalu jednou za rok. Jak dlouho už nebyli na dovolené. A když tedy byli, tak jak největší zájem milovaný workoholik projevoval o kvalitní stín pro svůj počítač na nádherné pláži...

 Když jsem se proto rozhodoval, jakým audiovizuálním obsahem můj budoucí příspěvěk do mediálního prostoru Masarykovy univerzity okořenit, rozhodl jsem se natočit anketu a zeptat se "normálních lidí", jak workoholismus vnímají.

Těště se tedy na reportáž z pracovního prostředí mladých, ambiciózních lidí, kteří mají slibné kariéry před sebou a momentálně je naplňuje naprosto přirozeně pracovní síla a nadšení. Prací mnohdy žijí a staví jí jako jednu z hlavních životních priorit na pomyslném žebříčku hodnot na první příčky Uvědomují si však, na jak nebezpečnou cestu se vydali? To zjistíme již za necelý týden!

úterý 21. ledna 2014

Můj vnitřní Prokrastinátor mi ruší Závisláky.

Na začátku tohoto semestru jsme byli postaveni před multimediální úkol o závislostech. Normálně bych se nenechala v říjnu rozhodit úkolem, který mám odevzdat někdy v lednu, na to jsem příliš pokročilý prokrastinátor (z toho levelu, kam jsem se dopracovala, už není cesty zpět). Očividně však před cílem (tj. deadline) byla ještě hodně dlouhá cesta. To by ani tak nevadilo, tím se člověk proprokrastinuje docela jednodušše, ale ony na ní byly ještě checkpointy.  

O tématu a prvním checkpointu, kterým byla volba tématu, jsem se dozvěděla díky svému smartphonu na dovolené v Římě, takže následujících pár dní vypadalo asi takto: „Jsem se vetřela na přednášku průvodkyně tam té skupiny a ta říkala, že ten zámek těch dveří je několik tisíc let starý a furt funkční a co kdybych vypracovala závislost na Facebooku?“ Kvůli těmto myšlenkám jsem si ani nedokázala vychutnat autentickou italskou kuchyni, protože já když žvýkám, tak nemyslím a naopak. A to myslím zcela vážně.

Než jsem se stihla rozhoupat, všechny dobré závislosti rozebrány a to pak člověk začíná přemýšlet, na kterého ze svých ukecaných přátel by se hodila nálepka nějakého závisláka. Vedlejším produktem tohoto rozjímání bylo uvědomění si, že ty většinu svých přátel vlastně asi ani neznám. Někdy mezi seriály a vtipnými kočičími videy bych měla začít víc komunikovat se skutečnými lidmi.  Ale třeba až po zkouškovém.



A pak někdy mě to trklo: Závislost na sociálních dávkách. To bude jednoduché, bydlím přeci jenom v kraji s obrovskou mírou nezaměstnaností. A opravdu jsem díky kontaktům (čti máma) sehnala hned několik lidí, kteří byli o své situaci ochotni mluvit. Už na začátku prvního rozhovoru mi bylo jasné, že budu muset téma svoji práce trošku pozměnit, protože se zpovídaní ohrazovali „já neberu sociální dávky, ale tohle a tohle a tamto, a to je přece něco úplně jiného!“ Takže téma mojí práce je Závislost na pomoci státu. Nebo něco takového.

Věřte mi, bylo mi strašně trapné tyto lidi oslovit tak, aby se neurazili, že je považuju za „socky“.  Kupodivu mi ale nikdo nebouchl dveřmi. Nakonec mi tedy rozhovor poskytly tři ženy, přičemž každá byla v trochu jiné situaci. Paní, říkejme ji třeba Hana, je už deset let bez práce a dva roky měla v domě dokonce odpojenou elektřinu. Paní Valerie strávila posledních dvacet jedna let svého života péčí o dceru s mozkovou obrnou. Paní Ingrid v současné době pracuje na úřadu práce, ale sama ví, jaké to je stát na druhé straně přepážky.

Kromě textu budou dalším médiem tohoto multimediálního článku (tak znělo zadání!) fotografie a grafy zpracovávající data Ministerstva práce a sociálních věcí. Na tuto problematiku budu tedy nahlížet nejen zblízka, ale taky jako na celostátní fenomén. Bude to ještě hodně práce a jestli to chci stihnout včas, budu si muset urovnat priority. To ale až zítra.


pondělí 20. ledna 2014

Závislost na videohrách: První část ještě dnes. V druhé budeme interaktivní

Původně jsem měl naplánováno rozhovor vypustit na světlo světa už před víkendem. Bohužel čas je drahý a respondent měl pracovní povinnosti, proto musel rozhovor odložit. Využil jsem příležitosti si téma více nechat rozležet a popřemýšlet, co by se dalo udělat lépe. Prozradím vám tedy, co jsem nachystal.
V první části, která vyjde dnes, je to úplně normální rozhovor. Znáte ale takový ten pocit při čtení rozhovorů, že se autor nezeptal na něco, co by vás v tu chvíli zajímalo? Tomu jsem chtěl předejít, proto jsem zkusil zkombinovat tuto klasickou formu rozhovoru s online rozhovorem. Celé to spočívá v tom, že v druhé části rozhovoru bude respondent odpovídat na vaše otázky.
Je to takový hokus pokus. Čeho se bojím je, že máme příliš malou čtenost na to, aby se otázek sešlo dostatek. Třeba vás to prostě nebude zajímat.
Oproti běžnému online rozhovoru má tato forma výhodu, že jí předchází klasícký rozhovor. Lidé se tak mohou ptát na konkrétní věci. To bylo doposud prakticky nemožné u mediálně neznámých respondentů. Jasně, zeptáte se na konkrétní věc u celebrity, ale těžko neznámého člověka.
Třešničkou na dortu by měla být infografika na téma hráčů a videoher, která bude přiložena k druhé části rozhovoru.



(Otázky pro druhou část rozhovoru posílejte na mail redakce @neogamer.cz, nebo pište do komentářů na blogu, pod facebookovým příspěvkem, nebo přímo na Munimedia)

neděle 19. ledna 2014

Fotím, fotíš, fotíme

Od malička jsem milovala velryby. Zatímco spolužačky toužily po poníkovi, já snila o tom, že se proplavu v moři vedle patnáctimetrového keporkaka. A když jsem před časem jela s kamarádkou na pozorování velryb, byla jsem štěstím bez sebe. Loď vyplula a zanedlouho jsme zahlédly známý vodotrysk. To když velryba vyplave na hladinu, aby se zbavila vody a mohla se nadechnout. Sakra, kde mám foťák! Dělej, vyfoť ji, než se ponoří. Máš to? Blbý světlo. Tak ještě jednou, honem! Počkej, nějak se mi to zaseklo. Jo, už to mám. Dobrý. Uf.

Je to fenomén moderní doby. Splňuje to prvky závislosti a mnozí psychologové se nebojí to závislostí nazvat. Od dob, co máme foťáky pomalu i na hodinkách, jsme si zvykli všechno zaznamenávat. Mnozí lidé si nejsou schopni náležitě užít okamžik, pakliže jej nemůžou vyfotit či natočit. Nejkrásnější chvíle života pozorují skrz objektiv. „Tohle by byla tak krásná fotka…“. Určitě jste to stokrát slyšeli. Anebo v tom slyšíte sebe? Jste nervózní, když jedete na dovolenou a zapomenete si foťák? Fotíte své snídaně, obědy i večeře, své mazlíčky, miláčky, horu učení, mraky, kytky nebo vlastní maličkost? A nejste náhodou závislí na zaznamenávání?


Já naštěstí po pár minutách dostala rozum, dala si facku, schovala foťák, zamrkala (to tím sluncem) a podívala se na velryby na vlastní oči. Ale co se stane, když někdo rozum nedostane? A jak jsou na tom Češi se zaznamenáváním? Sledujte www.munimedia.cz




"Každý člověk má svoji drogu. A nejšťastnější jsou ti, kteří tu svoji nikdy nepotkají." (Dobří holubi se vracejí)

Alkoholismus mě děsí. Tuším, že jedním z důvodů je český film z prostředí protialkoholní léčebny Dobří holubi se vracejí, který na mě jako zjevení zapůsobil někdy na prahu dětství a dospívání.

Takhle si dodnes představuji život alkoholika – beznadějný, ošklivý a ponurý, stejně jako úzké chodby léčebny v Želivě, kde se film natáčel. Nejvíc mi v paměti utkvěla scéna, ve které Menšík, Kňažko, Zedníček a spol. sedí u dlouhého stolu a střídavě upíjí alkohol ze sklenice a zvrací do kbelíku, který mají pod stolem mezi nohama. Teď, po rozhovoru s doktorkou Ondráčkovou už asi vím, proč to dělali. Byli totiž nejspíš „na antabusu“, léku, který se už několik desetiletí používá v léčbě závislosti na alkoholu. 




Původně byl používán pro léčení střevních infekcí a náhodně bylo zjištěno, že v kombinaci s alkoholem má velmi nepříjemné následky – od silných bolestí hlavy přes závratě a pocity ztíženého dýchání až po vyloženě kolapsové stavy. Vzácně může dojít i k úmrtí. Většinu lidí to proto od napití poměrně spolehlivě odradí. Najdou se prý ale i tací, jejichž touha po alkoholu je natolik silná, že antabus takzvaně přepíjí. Zavedení léčby antabusem není snadnou záležitostí. Pacient musí nejdřív projít podrobným interním vyšetřením včetně odběrů krve, moči a EKG, aby v případě požití alkoholu nedošlo k vážným zdravotním komplikacím, a musí také absolvovat alkohol-antabusovou reakci – pod dohledem lékaře dostane malé množství alkoholu a sám na sobě vyzkouší, co to s ním udělá. 



Před rozhovorem s doktorkou Ondráčkovou, která má za sebou dlouholetou praxi v protialkoholní léčebně v Brně, jsem se na „Holuby“ podívala znovu. A zase jsem si to užila – dobré filmy nestárnou. Dnes se už alkoholikům v léčebnách neříká pacienti, ale klienti. Změnil se ale způsob jejich léčby? Musí si stále psát deníky a odhalovat temné kouty své duše na skupinových terapiích? Čtěte v rozhovoru s PhDr. Libuší Ondráčkovou  2. února na munimedia.cz

P.S.
Psychiatrická léčebna působila v Želivském klášteře  až  do roku 1993, kdy byl navrácen řádu premonstrátů. Po letech chátrání působí stále stejně omšele, ale život se sem přece jen po troškách vrací. V roce 2010 založili premonstráti klášterní pivovar, který nabízí nejen celou řadu  druhů piv, ale také exkurze v pivovaru, degustace a víkendové zákaznické vaření piva...