"Mamahotel" - pohodlnost nebo nutné zlo?
Rodiče pro nás zpravidla bývají
nejdůležitějšími lidmi na světě. Jako na všem, co má pro nás velký význam, si
ale můžeme vybudovat závislost. Na munimedia
si už 1. února můžete přečíst můj příspěvek na téma Závislost na rodičích. Asi všichni jsme si všimli, že mezigenerační
vztahy se proměňují. Zatímco dřív bylo zvykem opustit rodinné hnízdo co nejdřív
a osamostatnit se, dnes není těžké najít v našem okolí lidi, kteří i po
třicítce bydlí v „mamahotelu“ a pryč se ani nechystají. Jestliže se kdysi v nouzi stěhovali
rodiče ke svým dětem a jejich rodinám, dnes jsou to jejich děti, které se vrací
„domů“ anebo dokonce nikdy neodešly.
Jak můj příspěvek vznikal? Prvním krokem byl
samozřejmě výběr vhodných respondentů. Ve svém okolí mám několik osob, které by
se daly pro rozhovor na toto téma využít. Původně jsem zamýšlela udělat
rozhovory se třemi respondenty, to se ale postupem času se ukázalo jako
nereálné. První adeptkou měla být kolegyně z práce, Ilona, která ze svého
pražského bytu, sdíleného se spolubydlící, přesídlila zpět k rodičům do
Nymburka. Jelikož se však jednalo o krátkou („krizovou“) zastávku do doby, než
si najde nový byt, pro účely rozhovoru jsem ji vyloučila. Navíc Ilona bydlela
nakonec u rodičů asi jen tři týdny, nedá se proto na její návrat domů dívat
jako na závislost na rodičích.
Další, kdo mě napadl, je můj bratranec Aleš.
Letos mu bude třicet, ale celý svůj život bydlí s rodiči pod jednou
střechou. Nejdřív v třípokojovém bytě v paneláku, poslední tři roky
ve velkém rodinném domě, který jeho teta a strýc úmyslně rekonstruují jako
vícegenerační dům, tak nějak se tedy počítá s tím, že obě jejich děti
budou bydlet s nimi. Aleše jsem považovala za ideálního respondenta,
jednak je opravdu „svůj“ a nebojí se mluvit o věcech upřímně, nejen aby to
dobře vypadalo. Taky si nikdy ani nezkusil bydlet sám a plně se osamostatnit.
Prošel si navíc složitým obdobím, kdy ho rodiče xkrát dostávali
z průšvihů, platili za jeho škody, starali se o něho, když byl bez práce,
vyrovnávali se s jeho složitou povahou, když ze dne na den nechal školy, báli se o něj, když třeba
týden nepřišel domů atd. Problém ale přišel hned v okamžiku, kdy jsem
Alešovi volala s žádostí o rozhovor. Přestože jsme rodina, rozhodně
odmítl. Vymluvil se na nedostatek času, podle mě si ale prostě chrání svoje
soukromí. Pokusila jsem se dokonce přijet na „přepadovku“ a překvapit ho
s tím, že ostatní lidi mi na poslední chvíli odřekli a doufala jsem, že
když už budu u něj v pokoji, neodmítne mě. Bohužel byl zrovna s kamarádem
v Brně. Podle tety je o víkendu pryč skoro pořád. Vybral si sám, že bude
pracovat rukama, a pracuje opravdu těžce, o to víc si užívá volno.
Takřka poslední variantou pro mě tedy zůstala
kamarádka Adéla, se kterou se znám asi osm let. Adéle bylo třicet už loni,
slušně vydělává, má dvě starší sestry, které už obě mají vlastní rodinu, přesto
se tísní ve třípokojovém bytě s rodiči a psem. Pro Adélu se ale jedná o
citlivé téma, o kterém se moc ráda nebaví. Bydlí v malém městě, kde ví každý o každém všechno a někteří o ní tvrdí, že je zvláštní, když je pořád u rodičů. Tušila jsem, že nebude jednoduché zpovídat
ji na toto téma, což se posléze potvrdilo. Přijela jsem k ní v jeden
víkendový podvečer a hned ve dveřích mi řekla, že má na mě jenom chvilku,
protože se musí chystat na rande. Přestože jsem ji dopředu prosila, aby byli
doma i rodiče, až přijdu, v bytě jsem našla pouze ji a psa. Měla jsem
v úmyslu zeptat se na pár otázek i rodičů, nebo aspoň jednomu z nich,
podívat se na věc z jejich perspektivy, pořídit jejich společnou fotku
nebo video. Bohužel.
Když jsme si sedly k Adéle do pokoje,
překvapilo mě, že je kompletně zrekonstruovaný, včetně nového nábytku a
elektroniky, což mě jenom utvrdilo v tom, že se odsud Adéla hned tak
nechystá. Zaujalo mě taky to, že na fotkách v rámečcích na poličce má
vlastní portréty. Nikoho z rodiny, jenom sebe.
Adéla se začala vyptávat, jaké otázky jí budu
pokládat, musela jsem ji ujistit, že se nejedná o nic složitého a že mě bude
zajímat pouze její společné soužití s rodiči. Že byla značně nervózní,
jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem zapnula diktafon na svém mobilu
(videorozhovor odmítla rovnou). Na veškeré otázky odpovídala krátce, omezila se na ano
nebo ne a pořád se nervózně smála. Měla jsem pocit, že to chce mít co nejdřív
za sebou. Už ve chvíli, kdy jsem vypnula nahrávání, jsem věděla, že takovéto
odpovědi jsou nedostatečné. Další kámen úrazu přišel ve chvíli, kdy jsem
ji požádala o to, abych si ji mohla vyfotit. Křečovitá póza, schovaná za psa.
Tak jsem si to opravdu nepředstavovala. Poděkovala jsem jí za čas a odešla.
Doma jsem si rozhovor přehrála a rozhodla jsem se, že ji ještě poprosím o
zodpovězení doplňujících otázek přes email. Říkala jsem si, že to pro ni bude
pohodlnější varianta, kdy si bude moct své odpovědi v klidu rozmyslet,
rozepsat a odpadne konfrontace s nepříjemným nahrávacím zařízením. Poprosila
jsem ji ještě o to, jestli by mi mohla poslat nějakou vlastní fotku
s rodiči, nebo aspoň s jedním z nich. Odpovědi mi po několika dnech
opravdu poslala a po nějakých dílčích úpravách jsem byla schopná sestavit –
doufám, že zajímavý – rozhovor. Poslala mi i vlastní
fotky, které najdete u rozhovoru.
Tématu se věnuje spousta webových stránek a
není problém o něm najít spoustu informací. Proto jsem se rozhodla doplnit
rozhovor ještě videem s ilustračními záběry, vlastním komentářem a
anketou se studenty FSS. Právě v anketě se ukázalo, že dotazovaní jako
nejčastější důvod, proč zůstat u rodičů, zmiňují peníze. Je ekonomická
závislost i Adélin případ?
O závislostech diskutujeme ve školní redakci... |
… i v neformálním prostředí. |
Sledujte nás i na Facebooku ,
aby vám neunikly žádné novinky ze světa závisláků.
Žádné komentáře:
Okomentovat