Prohledat tento blog

pondělí 13. ledna 2014

"Mamahotel" - pohodlnost nebo nutné zlo?

Rodiče pro nás zpravidla bývají nejdůležitějšími lidmi na světě. Jako na všem, co má pro nás velký význam, si ale můžeme vybudovat závislost. Na munimedia si už 1. února můžete přečíst můj příspěvek na téma Závislost na rodičích. Asi všichni jsme si všimli, že mezigenerační vztahy se proměňují. Zatímco dřív bylo zvykem opustit rodinné hnízdo co nejdřív a osamostatnit se, dnes není těžké najít v našem okolí lidi, kteří i po třicítce bydlí v „mamahotelu“ a pryč se ani nechystají.  Jestliže se kdysi v nouzi stěhovali rodiče ke svým dětem a jejich rodinám, dnes jsou to jejich děti, které se vrací „domů“ anebo dokonce nikdy neodešly.

Jak můj příspěvek vznikal? Prvním krokem byl samozřejmě výběr vhodných respondentů. Ve svém okolí mám několik osob, které by se daly pro rozhovor na toto téma využít. Původně jsem zamýšlela udělat rozhovory se třemi respondenty, to se ale postupem času se ukázalo jako nereálné. První adeptkou měla být kolegyně z práce, Ilona, která ze svého pražského bytu, sdíleného se spolubydlící, přesídlila zpět k rodičům do Nymburka. Jelikož se však jednalo o krátkou („krizovou“) zastávku do doby, než si najde nový byt, pro účely rozhovoru jsem ji vyloučila. Navíc Ilona bydlela nakonec u rodičů asi jen tři týdny, nedá se proto na její návrat domů dívat jako na závislost na rodičích.

Další, kdo mě napadl, je můj bratranec Aleš. Letos mu bude třicet, ale celý svůj život bydlí s rodiči pod jednou střechou. Nejdřív v třípokojovém bytě v paneláku, poslední tři roky ve velkém rodinném domě, který jeho teta a strýc úmyslně rekonstruují jako vícegenerační dům, tak nějak se tedy počítá s tím, že obě jejich děti budou bydlet s nimi. Aleše jsem považovala za ideálního respondenta, jednak je opravdu „svůj“ a nebojí se mluvit o věcech upřímně, nejen aby to dobře vypadalo. Taky si nikdy ani nezkusil bydlet sám a plně se osamostatnit. Prošel si navíc složitým obdobím, kdy ho rodiče xkrát dostávali z průšvihů, platili za jeho škody, starali se o něho, když byl bez práce, vyrovnávali se s jeho složitou povahou, když ze dne na den nechal školy, báli se o něj, když třeba týden nepřišel domů atd. Problém ale přišel hned v okamžiku, kdy jsem Alešovi volala s žádostí o rozhovor. Přestože jsme rodina, rozhodně odmítl. Vymluvil se na nedostatek času, podle mě si ale prostě chrání svoje soukromí. Pokusila jsem se dokonce přijet na „přepadovku“ a překvapit ho s tím, že ostatní lidi mi na poslední chvíli odřekli a doufala jsem, že když už budu u něj v pokoji, neodmítne mě. Bohužel byl zrovna s kamarádem v Brně. Podle tety je o víkendu pryč skoro pořád. Vybral si sám, že bude pracovat rukama, a pracuje opravdu těžce, o to víc si užívá volno.

Takřka poslední variantou pro mě tedy zůstala kamarádka Adéla, se kterou se znám asi osm let. Adéle bylo třicet už loni, slušně vydělává, má dvě starší sestry, které už obě mají vlastní rodinu, přesto se tísní ve třípokojovém bytě s rodiči a psem. Pro Adélu se ale jedná o citlivé téma, o kterém se moc ráda nebaví. Bydlí v malém městě, kde ví každý o každém všechno a někteří o ní tvrdí, že je zvláštní, když je pořád u rodičů. Tušila jsem, že nebude jednoduché zpovídat ji na toto téma, což se posléze potvrdilo. Přijela jsem k ní v jeden víkendový podvečer a hned ve dveřích mi řekla, že má na mě jenom chvilku, protože se musí chystat na rande. Přestože jsem ji dopředu prosila, aby byli doma i rodiče, až přijdu, v bytě jsem našla pouze ji a psa. Měla jsem v úmyslu zeptat se na pár otázek i rodičů, nebo aspoň jednomu z nich, podívat se na věc z jejich perspektivy, pořídit jejich společnou fotku nebo video. Bohužel.

Když jsme si sedly k Adéle do pokoje, překvapilo mě, že je kompletně zrekonstruovaný, včetně nového nábytku a elektroniky, což mě jenom utvrdilo v tom, že se odsud Adéla hned tak nechystá. Zaujalo mě taky to, že na fotkách v rámečcích na poličce má vlastní portréty. Nikoho z rodiny, jenom sebe.

Adéla se začala vyptávat, jaké otázky jí budu pokládat, musela jsem ji ujistit, že se nejedná o nic složitého a že mě bude zajímat pouze její společné soužití s rodiči. Že byla značně nervózní, jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem zapnula diktafon na svém mobilu (videorozhovor odmítla rovnou). Na veškeré otázky odpovídala krátce, omezila se na ano nebo ne a pořád se nervózně smála. Měla jsem pocit, že to chce mít co nejdřív za sebou. Už ve chvíli, kdy jsem vypnula nahrávání, jsem věděla, že takovéto odpovědi jsou nedostatečné. Další kámen úrazu přišel ve chvíli, kdy jsem ji požádala o to, abych si ji mohla vyfotit. Křečovitá póza, schovaná za psa. Tak jsem si to opravdu nepředstavovala. Poděkovala jsem jí za čas a odešla. Doma jsem si rozhovor přehrála a rozhodla jsem se, že ji ještě poprosím o zodpovězení doplňujících otázek přes email. Říkala jsem si, že to pro ni bude pohodlnější varianta, kdy si bude moct své odpovědi v klidu rozmyslet, rozepsat a odpadne konfrontace s nepříjemným nahrávacím zařízením. Poprosila jsem ji ještě o to, jestli by mi mohla poslat nějakou vlastní fotku s rodiči, nebo aspoň s jedním z nich. Odpovědi mi po několika dnech opravdu poslala a po nějakých dílčích úpravách jsem byla schopná sestavit – doufám, že zajímavý – rozhovor. Poslala mi i vlastní fotky, které najdete u rozhovoru.

Tématu se věnuje spousta webových stránek a není problém o něm najít spoustu informací. Proto jsem se rozhodla doplnit rozhovor ještě videem s ilustračními záběry, vlastním komentářem a anketou se studenty FSS. Právě v anketě se ukázalo, že dotazovaní jako nejčastější důvod, proč zůstat u rodičů, zmiňují peníze. Je ekonomická závislost i Adélin případ?

O závislostech diskutujeme ve školní redakci...
… i v neformálním prostředí.

Dočtete se na munimedia v sobotu 1. února J

Sledujte nás i na Facebooku , aby vám neunikly žádné novinky ze světa závisláků.




Žádné komentáře:

Okomentovat