Myslíte si, že vydržíte den bez přísunu informací z webu? Budeme se věnovat také "hladu" po informacích a závislosti na telefonech, tabletech a dalších informačních zdrojích... 

Začnu netradičně, otázkou, jak dlouho denně strávíte u svého notebooku nebo snad na internetu přes váš chytrý telefon? Jsou to hodiny? Výborně, čtěte dál, jste moje vhodná cílová skupina :).

Hned po zadání tématu závislostí mě samozřejmě jako první napadly závislosti, o kterých se běžně mluví a píše, závislosti životu nebezpečné a omezující jako jsou návykové látky, alkohol. Od začátku jsem ale věděla, že nechci psát o tématu, kterým by se běžně zabývala celá společnost. Potom se už jen stačilo zamyslet, rozhlédnout se kolem sebe a volba byla jasná.

Stalo se vám někdy, že jste si ve spěchu ráno zapomněli telefon? Neznám člověka, kterému by se taková věc nestala aspoň jednou v životě. Vybavte si ten nepříjemný pocit, kdy vás něco uvnitř svírá a vy jste bůhví proč rozčilení. Když se nestihnete vrátit, čeká vás den plný okousaných nehtů, nohy poklepávající o podlahu a podrážděnosti z toho, že vám může něco utéct. Pokud jste tento stav aspoň jednou zažili, jste v tom taky až po uši jako my ostatní. Z vlastní zkušenosti můžu napsat, že pocit je to opravdu nepříjemný. A to jsem zmínila jen telefon a ne notebook. Stačí se rozhlédnout po škole, každý druhý člověk má před sebou notebook nebo tablet, v ideálním případě má vedle sebe položený ještě ten zmíněný telefon, který každou chvíli okukuje a kontroluje zmáčknutím prvního dosažitelného tlačítka. Přiznejme si to, tyhle věci nepotřebujeme, všichni pamatujeme starý dobrý sešit a propisku, ale už jsme si zvykli na určitý standard, který se opravdu jen těžko mění.

Když se podívám kolem sebe ve škole, na ulici, ale klidně i večer v divadle či kině, všude vidím svítící menší či větší monitory a sklopené oči pohlcené na několik okamžiků ve vlastním světě. Koho by ovšem napadlo, že i tahle „hladovost“ po informacích může být závislostí. Může, ale už si jen těžko dokážeme představit někoho na hromadném terapeutickém sezení pro závislé a větu „Ahoj, já jsem Karolína a jsem závislá na svém telefonu a informacích, které mi poskytuje...“ Přinejmenším zvláštní a dost nereálné, ale teoreticky možné.

Kde je ovšem ta únosná mez a míra závislosti? Je to víc jak pět hodin denně u počítače, kdy nejdřív prozkoumáme Facebook, potom informační servery, abychom věděli, co je nového a skončíme na chatu s telefonem vedle sebe, aby, kdyby náhodou spadl internet, zachráníme to operativně, akorát s menším displejem? Nebo jsou to už dvě hodiny denně? Těžko říct, každopádně jako námět na úvahu určitě fajn.

Když jsem přemýšlela, jak téma nejlépe zpracovat, napadlo mě s někým, kdo už podle mého měřítka překročil únosnou míru, udělat rozhovor. Volba byla od první chvíle jasná, rozhodla jsem se vyzpovídat svého přítele, se kterým už nějaký ten měsíc sdílím společnou domácnost a díky tomu vím zcela přesně, kolik času v přítomnosti svého telefonu a notebooku stráví. Ideálním kandidátem se stal ve chvíli, kdy pravidelně usíná s telefonem v ruce, který má v naší posteli už své místo a neobejde se bez něj ani ve sprše, kdy je telefon položený tak, aby přes poloprůhledné dveře sprchy viděl obrys a hlavně slyšel zvonění, kdyby se mu za těch deset minut rozhodl někdo zavolat. Ano, taky mě ze začátku napadlo, že je mi nevěrný, ale později jsem pochopila, že přítomnost svého telefonu prostě potřebuje, jinak se u něj projeví příznaky popsané výš ;). Ověřila jsem si to ve chvíli, když jsem mu jednou „do sprchy“ poslala sms. Ve chvíli, kdy se ozval zvuk smsky, zastavil vodu, zprávu si přečetl a za chvíli jsem znovu slyšela klapnout dveře a tekoucí vodu. Tehdy mě napadlo, že všechno je k něčemu dobré a když už je to tak, využiju toho a rozhovor udělám právě s Lukášem.

Když jsem mu o svých plánech řekla, nejdřív se zděsil, protože by ho nikdy nenapadlo, že bych ho mohla označit za závislého. Největší práci mi tedy dalo ho k rozhovoru přesvědčit. Nakonec se podařilo a na rozhovor, kde se mi své jednání pokusí objasnit se můžete těšit na konci ledna na Munimedia.cz. Ještě stále nevím, jestli mi později svolí zveřejnit fotku, ale přece jen, na přesvědčování mám ještě několik dnů. :)