Prohledat tento blog

pondělí 27. ledna 2014

Boty nebo život?

Úkol do školy. Na téma závislost. Jakou konkrétní závislost si vybrat, abych při shánění materiálu měla také trochu pocit, že dotyčnému rozumím? Ve chvíli, kdy jsem si vymyslela téma, jsem také věděla, s kým si o něm budu povídat. Neznám nikoho povolanějšího.
Vybrala jsem si závislost na vlastnění a nakupování bot. Jenže. Jak můžu já jako úplný laik klasifikovat něčí závislost? 
Rozhodla jsem se celý úkol pojmout spíš jako sondu do života člověka, jehož vášní jsou boty. Každý má přece něco, někdo je workoholik, někdo alkoholik a někdo má zkrátka vášeň pro boty.

Nečekejte rozbor závisláka, ale spíš rozhovor o tom, proč se dnes lidé uchylují k vlastnictví takových věcí, jako jsou boty, co je vede k shopaholismu a jak tenká hranice je mezi vášní a závislostí.



Do doby, než se na Munimedia objeví článek, se podívejte na video o tom, jak to vypadá, když se nakupování a vlastnění bot stane opravdovým problémem, který je třeba řešit. 







středa 22. ledna 2014

Čokoládové s filtrem

Vanilka nebo čokoláda? Většina z vás si teď asi představila prostředí cukrárny, a mlsně přemýšlíte, kterou příchuť zmrzliny si vybrat. Stejnou otázku si však mohou položit i mlsní kuřáci, kteří mají nepřeberné možnosti při výběru příchuti svých cigaret.

Na jedné straně mají kuřáci možnost většího výběru z palety cigaret, na druhé straně čelí tlaku od doktorů i různým zákazům kouření. Která strana mince má však v jejich rozhodování větší váhu? Ve svém článku, který můžete již brzy očekávat na webu munimedia.cz, se zaměřím právě na problematiku závislosti na nikotinu respektive na cigaretách. Závislost na cigaretách je pravděpodobně jednou z nejvíce rozšířených závislostí na světě. Denně se s kuřáky setkáváme a občas musíme snášet jejich cigaretový požitek. V připravovaném článku budete mít možnost poslechnout si krátký rozhovor s kuřákem, anebo zhlédnout statistiky o kouření.

Najít potřebného respondenta pro rozhovor do mého článku nebyl vůbec žádný problém, ve svém kruhu přátel jich mám celou řadu. Dokonce i statistické údaje jsou na internetu volně k dispozici, stačí chvilku hledat. Proto příprava článku nevyžadovala žádnou zásadní nutnost shánění potřebných informací. Doufám tedy, že se vám článek bude líbit, a pokud se po jeho přečtení nad cigaretami alespoň na chvíli zamslíte, budu mít velkou radost.


Kolik je v České republice závislých na cigaretách? V kolika letech se stáváme nejčastěji kuřáky? A kolik peněz na cigaretách vybere stát? Dozvíte se již brzy na munimedia.cz



Pokud vás tématika závislostní obecně zajímá, již teď si o řadě z nich můžete přečíst na munimedia. A při čekání na můj článek si můžete pustit alespoň toto "čistě vědecké" video o kouření s názvem Smoking harms your body.

Workoholismus je normální závislost, ti povídám!




S workoholismem se to má tak, že pro nezasvěcené nepředstavuje nemoc, ale spíše ctnost. " Ty pracuješ i po oficiální pracovní době? Jak můžeš pracovat i v noci, to já bych nezvládl, flákám se tou dobou u televize! Teda, to tě obdivuju..". Podobné výkřiky plné obdivu nejsou netypické. Navíc dnes, kdy stále větší část společnosti (alespoň ta měšťanská většina) otevřeně pohrdá nicneděláním a neproduktivním užíváním si v souvislosti s únavně módním slovem "prokrastinace".

Jenže ouha! Vážení, je to nemoc, jako každá jiná a musí se léčit. Blízcí chorobných workoholiků by mohli vyprávět o frustrujících večerech! To jak workoholika ujišťovali, že večeře už dávno vychladla. Jak plačky oznamovali, že děti jejich přepracovaný partner vidí pomalu jednou za rok. Jak dlouho už nebyli na dovolené. A když tedy byli, tak jak největší zájem milovaný workoholik projevoval o kvalitní stín pro svůj počítač na nádherné pláži...

 Když jsem se proto rozhodoval, jakým audiovizuálním obsahem můj budoucí příspěvěk do mediálního prostoru Masarykovy univerzity okořenit, rozhodl jsem se natočit anketu a zeptat se "normálních lidí", jak workoholismus vnímají.

Těště se tedy na reportáž z pracovního prostředí mladých, ambiciózních lidí, kteří mají slibné kariéry před sebou a momentálně je naplňuje naprosto přirozeně pracovní síla a nadšení. Prací mnohdy žijí a staví jí jako jednu z hlavních životních priorit na pomyslném žebříčku hodnot na první příčky Uvědomují si však, na jak nebezpečnou cestu se vydali? To zjistíme již za necelý týden!

úterý 21. ledna 2014

Můj vnitřní Prokrastinátor mi ruší Závisláky.

Na začátku tohoto semestru jsme byli postaveni před multimediální úkol o závislostech. Normálně bych se nenechala v říjnu rozhodit úkolem, který mám odevzdat někdy v lednu, na to jsem příliš pokročilý prokrastinátor (z toho levelu, kam jsem se dopracovala, už není cesty zpět). Očividně však před cílem (tj. deadline) byla ještě hodně dlouhá cesta. To by ani tak nevadilo, tím se člověk proprokrastinuje docela jednodušše, ale ony na ní byly ještě checkpointy.  

O tématu a prvním checkpointu, kterým byla volba tématu, jsem se dozvěděla díky svému smartphonu na dovolené v Římě, takže následujících pár dní vypadalo asi takto: „Jsem se vetřela na přednášku průvodkyně tam té skupiny a ta říkala, že ten zámek těch dveří je několik tisíc let starý a furt funkční a co kdybych vypracovala závislost na Facebooku?“ Kvůli těmto myšlenkám jsem si ani nedokázala vychutnat autentickou italskou kuchyni, protože já když žvýkám, tak nemyslím a naopak. A to myslím zcela vážně.

Než jsem se stihla rozhoupat, všechny dobré závislosti rozebrány a to pak člověk začíná přemýšlet, na kterého ze svých ukecaných přátel by se hodila nálepka nějakého závisláka. Vedlejším produktem tohoto rozjímání bylo uvědomění si, že ty většinu svých přátel vlastně asi ani neznám. Někdy mezi seriály a vtipnými kočičími videy bych měla začít víc komunikovat se skutečnými lidmi.  Ale třeba až po zkouškovém.



A pak někdy mě to trklo: Závislost na sociálních dávkách. To bude jednoduché, bydlím přeci jenom v kraji s obrovskou mírou nezaměstnaností. A opravdu jsem díky kontaktům (čti máma) sehnala hned několik lidí, kteří byli o své situaci ochotni mluvit. Už na začátku prvního rozhovoru mi bylo jasné, že budu muset téma svoji práce trošku pozměnit, protože se zpovídaní ohrazovali „já neberu sociální dávky, ale tohle a tohle a tamto, a to je přece něco úplně jiného!“ Takže téma mojí práce je Závislost na pomoci státu. Nebo něco takového.

Věřte mi, bylo mi strašně trapné tyto lidi oslovit tak, aby se neurazili, že je považuju za „socky“.  Kupodivu mi ale nikdo nebouchl dveřmi. Nakonec mi tedy rozhovor poskytly tři ženy, přičemž každá byla v trochu jiné situaci. Paní, říkejme ji třeba Hana, je už deset let bez práce a dva roky měla v domě dokonce odpojenou elektřinu. Paní Valerie strávila posledních dvacet jedna let svého života péčí o dceru s mozkovou obrnou. Paní Ingrid v současné době pracuje na úřadu práce, ale sama ví, jaké to je stát na druhé straně přepážky.

Kromě textu budou dalším médiem tohoto multimediálního článku (tak znělo zadání!) fotografie a grafy zpracovávající data Ministerstva práce a sociálních věcí. Na tuto problematiku budu tedy nahlížet nejen zblízka, ale taky jako na celostátní fenomén. Bude to ještě hodně práce a jestli to chci stihnout včas, budu si muset urovnat priority. To ale až zítra.


pondělí 20. ledna 2014

Závislost na videohrách: První část ještě dnes. V druhé budeme interaktivní

Původně jsem měl naplánováno rozhovor vypustit na světlo světa už před víkendem. Bohužel čas je drahý a respondent měl pracovní povinnosti, proto musel rozhovor odložit. Využil jsem příležitosti si téma více nechat rozležet a popřemýšlet, co by se dalo udělat lépe. Prozradím vám tedy, co jsem nachystal.
V první části, která vyjde dnes, je to úplně normální rozhovor. Znáte ale takový ten pocit při čtení rozhovorů, že se autor nezeptal na něco, co by vás v tu chvíli zajímalo? Tomu jsem chtěl předejít, proto jsem zkusil zkombinovat tuto klasickou formu rozhovoru s online rozhovorem. Celé to spočívá v tom, že v druhé části rozhovoru bude respondent odpovídat na vaše otázky.
Je to takový hokus pokus. Čeho se bojím je, že máme příliš malou čtenost na to, aby se otázek sešlo dostatek. Třeba vás to prostě nebude zajímat.
Oproti běžnému online rozhovoru má tato forma výhodu, že jí předchází klasícký rozhovor. Lidé se tak mohou ptát na konkrétní věci. To bylo doposud prakticky nemožné u mediálně neznámých respondentů. Jasně, zeptáte se na konkrétní věc u celebrity, ale těžko neznámého člověka.
Třešničkou na dortu by měla být infografika na téma hráčů a videoher, která bude přiložena k druhé části rozhovoru.



(Otázky pro druhou část rozhovoru posílejte na mail redakce @neogamer.cz, nebo pište do komentářů na blogu, pod facebookovým příspěvkem, nebo přímo na Munimedia)

neděle 19. ledna 2014

Fotím, fotíš, fotíme

Od malička jsem milovala velryby. Zatímco spolužačky toužily po poníkovi, já snila o tom, že se proplavu v moři vedle patnáctimetrového keporkaka. A když jsem před časem jela s kamarádkou na pozorování velryb, byla jsem štěstím bez sebe. Loď vyplula a zanedlouho jsme zahlédly známý vodotrysk. To když velryba vyplave na hladinu, aby se zbavila vody a mohla se nadechnout. Sakra, kde mám foťák! Dělej, vyfoť ji, než se ponoří. Máš to? Blbý světlo. Tak ještě jednou, honem! Počkej, nějak se mi to zaseklo. Jo, už to mám. Dobrý. Uf.

Je to fenomén moderní doby. Splňuje to prvky závislosti a mnozí psychologové se nebojí to závislostí nazvat. Od dob, co máme foťáky pomalu i na hodinkách, jsme si zvykli všechno zaznamenávat. Mnozí lidé si nejsou schopni náležitě užít okamžik, pakliže jej nemůžou vyfotit či natočit. Nejkrásnější chvíle života pozorují skrz objektiv. „Tohle by byla tak krásná fotka…“. Určitě jste to stokrát slyšeli. Anebo v tom slyšíte sebe? Jste nervózní, když jedete na dovolenou a zapomenete si foťák? Fotíte své snídaně, obědy i večeře, své mazlíčky, miláčky, horu učení, mraky, kytky nebo vlastní maličkost? A nejste náhodou závislí na zaznamenávání?


Já naštěstí po pár minutách dostala rozum, dala si facku, schovala foťák, zamrkala (to tím sluncem) a podívala se na velryby na vlastní oči. Ale co se stane, když někdo rozum nedostane? A jak jsou na tom Češi se zaznamenáváním? Sledujte www.munimedia.cz




"Každý člověk má svoji drogu. A nejšťastnější jsou ti, kteří tu svoji nikdy nepotkají." (Dobří holubi se vracejí)

Alkoholismus mě děsí. Tuším, že jedním z důvodů je český film z prostředí protialkoholní léčebny Dobří holubi se vracejí, který na mě jako zjevení zapůsobil někdy na prahu dětství a dospívání.

Takhle si dodnes představuji život alkoholika – beznadějný, ošklivý a ponurý, stejně jako úzké chodby léčebny v Želivě, kde se film natáčel. Nejvíc mi v paměti utkvěla scéna, ve které Menšík, Kňažko, Zedníček a spol. sedí u dlouhého stolu a střídavě upíjí alkohol ze sklenice a zvrací do kbelíku, který mají pod stolem mezi nohama. Teď, po rozhovoru s doktorkou Ondráčkovou už asi vím, proč to dělali. Byli totiž nejspíš „na antabusu“, léku, který se už několik desetiletí používá v léčbě závislosti na alkoholu. 




Původně byl používán pro léčení střevních infekcí a náhodně bylo zjištěno, že v kombinaci s alkoholem má velmi nepříjemné následky – od silných bolestí hlavy přes závratě a pocity ztíženého dýchání až po vyloženě kolapsové stavy. Vzácně může dojít i k úmrtí. Většinu lidí to proto od napití poměrně spolehlivě odradí. Najdou se prý ale i tací, jejichž touha po alkoholu je natolik silná, že antabus takzvaně přepíjí. Zavedení léčby antabusem není snadnou záležitostí. Pacient musí nejdřív projít podrobným interním vyšetřením včetně odběrů krve, moči a EKG, aby v případě požití alkoholu nedošlo k vážným zdravotním komplikacím, a musí také absolvovat alkohol-antabusovou reakci – pod dohledem lékaře dostane malé množství alkoholu a sám na sobě vyzkouší, co to s ním udělá. 



Před rozhovorem s doktorkou Ondráčkovou, která má za sebou dlouholetou praxi v protialkoholní léčebně v Brně, jsem se na „Holuby“ podívala znovu. A zase jsem si to užila – dobré filmy nestárnou. Dnes se už alkoholikům v léčebnách neříká pacienti, ale klienti. Změnil se ale způsob jejich léčby? Musí si stále psát deníky a odhalovat temné kouty své duše na skupinových terapiích? Čtěte v rozhovoru s PhDr. Libuší Ondráčkovou  2. února na munimedia.cz

P.S.
Psychiatrická léčebna působila v Želivském klášteře  až  do roku 1993, kdy byl navrácen řádu premonstrátů. Po letech chátrání působí stále stejně omšele, ale život se sem přece jen po troškách vrací. V roce 2010 založili premonstráti klášterní pivovar, který nabízí nejen celou řadu  druhů piv, ale také exkurze v pivovaru, degustace a víkendové zákaznické vaření piva...




Amfetaminy - cesta k sebedůvěře a pak paranoiy


Informace ke svému tématu závislosti na amfetaminech jsem se rozhodla získat pomocí rozhovoru rozhovor. Zpovídala jsem odborníka na závislosti, který pracuje jako psychoterapeut a má se závislými několikaleté zkušenosti. O způsobech, jak je možné se závislostí bojovat se dozvíte 24. Ledna na webu munimedia.cz.  V plánu jsem měla i přinést osobní výpověď bývalé narkomanky, ta však na poslední chvíli odmítla vzpomínat na etapu životního roller coasteru. Přesto o lidský příběh nepřijdete, psycholog Pavel Nepustil se se mnou podělil o zkušenosti ze své práce v neziskové organizaci Podané ruce. Amfetaminy jsou mezi uživateli drog v Česku populární , budeme se zaobírat také tím, proč tomu tak je. Něco napoví titulek tohoho příspěvku. Víte, že to, co jedni používají jako drogu,která je přivede na scestí,  mohou jiní dostat jako lék?

sobota 18. ledna 2014

Myslíte si, že vydržíte den bez přísunu informací z webu? Budeme se věnovat také "hladu" po informacích a závislosti na telefonech, tabletech a dalších informačních zdrojích... 

Začnu netradičně, otázkou, jak dlouho denně strávíte u svého notebooku nebo snad na internetu přes váš chytrý telefon? Jsou to hodiny? Výborně, čtěte dál, jste moje vhodná cílová skupina :).
Hned po zadání tématu závislostí mě samozřejmě jako první napadly závislosti, o kterých se běžně mluví a píše, závislosti životu nebezpečné a omezující jako jsou návykové látky, alkohol. Od začátku jsem ale věděla, že nechci psát o tématu, kterým by se běžně zabývala celá společnost. Potom se už jen stačilo zamyslet, rozhlédnout se kolem sebe a volba byla jasná.
Stalo se vám někdy, že jste si ve spěchu ráno zapomněli telefon? Neznám člověka, kterému by se taková věc nestala aspoň jednou v životě. Vybavte si ten nepříjemný pocit, kdy vás něco uvnitř svírá a vy jste bůhví proč rozčilení. Když se nestihnete vrátit, čeká vás den plný okousaných nehtů, nohy poklepávající o podlahu a podrážděnosti z toho, že vám může něco utéct. Pokud jste tento stav aspoň jednou zažili, jste v tom taky až po uši jako my ostatní. Z vlastní zkušenosti můžu napsat, že pocit je to opravdu nepříjemný. A to jsem zmínila jen telefon a ne notebook. Stačí se rozhlédnout po škole, každý druhý člověk má před sebou notebook nebo tablet, v ideálním případě má vedle sebe položený ještě ten zmíněný telefon, který každou chvíli okukuje a kontroluje zmáčknutím prvního dosažitelného tlačítka. Přiznejme si to, tyhle věci nepotřebujeme, všichni pamatujeme starý dobrý sešit a propisku, ale už jsme si zvykli na určitý standard, který se opravdu jen těžko mění.
Když se podívám kolem sebe ve škole, na ulici, ale klidně i večer v divadle či kině, všude vidím svítící menší či větší monitory a sklopené oči pohlcené na několik okamžiků ve vlastním světě. Koho by ovšem napadlo, že i tahle „hladovost“ po informacích může být závislostí. Může, ale už si jen těžko dokážeme představit někoho na hromadném terapeutickém sezení pro závislé a větu „Ahoj, já jsem Karolína a jsem závislá na svém telefonu a informacích, které mi poskytuje...“ Přinejmenším zvláštní a dost nereálné, ale teoreticky možné.
Kde je ovšem ta únosná mez a míra závislosti? Je to víc jak pět hodin denně u počítače, kdy nejdřív prozkoumáme Facebook, potom informační servery, abychom věděli, co je nového a skončíme na chatu s telefonem vedle sebe, aby, kdyby náhodou spadl internet, zachráníme to operativně, akorát s menším displejem? Nebo jsou to už dvě hodiny denně? Těžko říct, každopádně jako námět na úvahu určitě fajn.
Když jsem přemýšlela, jak téma nejlépe zpracovat, napadlo mě s někým, kdo už podle mého měřítka překročil únosnou míru, udělat rozhovor. Volba byla od první chvíle jasná, rozhodla jsem se vyzpovídat svého přítele, se kterým už nějaký ten měsíc sdílím společnou domácnost a díky tomu vím zcela přesně, kolik času v přítomnosti svého telefonu a notebooku stráví. Ideálním kandidátem se stal ve chvíli, kdy pravidelně usíná s telefonem v ruce, který má v naší posteli už své místo a neobejde se bez něj ani ve sprše, kdy je telefon položený tak, aby přes poloprůhledné dveře sprchy viděl obrys a hlavně slyšel zvonění, kdyby se mu za těch deset minut rozhodl někdo zavolat. Ano, taky mě ze začátku napadlo, že je mi nevěrný, ale později jsem pochopila, že přítomnost svého telefonu prostě potřebuje, jinak se u něj projeví příznaky popsané výš ;). Ověřila jsem si to ve chvíli, když jsem mu jednou „do sprchy“ poslala sms. Ve chvíli, kdy se ozval zvuk smsky, zastavil vodu, zprávu si přečetl a za chvíli jsem znovu slyšela klapnout dveře a tekoucí vodu. Tehdy mě napadlo, že všechno je k něčemu dobré a když už je to tak, využiju toho a rozhovor udělám právě s Lukášem.
Když jsem mu o svých plánech řekla, nejdřív se zděsil, protože by ho nikdy nenapadlo, že bych ho mohla označit za závislého. Největší práci mi tedy dalo ho k rozhovoru přesvědčit. Nakonec se podařilo a na rozhovor, kde se mi své jednání pokusí objasnit se můžete těšit na konci ledna na Munimedia.cz. Ještě stále nevím, jestli mi později svolí zveřejnit fotku, ale přece jen, na přesvědčování mám ještě několik dnů. :)

Dobrý sluha, zlý pán. I z mobilu se může stát závislost.


Víte, co je nomofobie? Závislost na mobilním telefonu. Ano, taková závislost se dá jen těžko změřit. Mobil totiž máme téměř všichni, náš život je díky němu o tolik jednodušší a nikdo by se ho nejspíš dobrovolně nevzdal. Ale znamená to, že jsme na něm opravdu všichni závislí? Kde se nachází hranice mezi běžným užíváním a závislostí, která začne negativně ovlivňovat váš život?

Původně jsem si myslela, že člověka závislého na mobilním telefonu najdu lehce. Vždyť znám tolik lidí, co bez něj neudělá ani krok. Ale nakonec to bylo daleko obtížnější. Spousta mých kamarádů, známých nebo kamarádi kamarádů mají svůj mobilní telefon sice stále u sebe, ale žádný z nich nevyslovil větu: „Nedokážu si bez něj představit svůj život!“ tak, aby to myslel vážně.

Nakonec jsem se s ideálním respondentem seznámila díky kamarádce. Dala mi kontakt na kluka, o kterém tvrdila, že si dokáže závislost na mobilním telefonu přiznat.

Sešli jsme se spolu jedno odpoledne v kavárně a on mi začal o svém vztahu k mobilu vyprávět. A já jsem věděla, že právě jeho příběh bude vhodným materiálem k mému článku. Sice přiznal, že tahle závislost není tak odsouzeníhodná jako závislost na cigaretách, alkoholu nebo drogách, ale nechtěl zveřejnit své jméno ani fotku. Proto jsem se rozhodla doplnit článek fotogalerií s ilustračními fotkami.

Na internetu jsem našla o této závislosti dostatek informací a hodně mě zaujal jeden korejský výzkum. Podle něj trpí v Koreji závislostí na telefonu dokonce i malé děti. O tomto výzkumu si můžete více přečíst zde. Chtěla jsem zjistit, jaká je situace u nás a vydala jsem se do jedné základní školy a na toto téma hovořila s učiteli.

Taky jsem během několika dnů natáčela anketou s převážně mladými lidmi a ptala se jich, jak by vypadal jejich den bez mobilního telefonu. Na jejich odpovědi i na celý článek se můžete těšit 29.ledna na webu munimedia.cz.

A sledujte nás i na facebooku (klidně prostřednictvím mobilního telefonu)!!!




Že by závislosti propadla i naše redakce?


                                     

pátek 17. ledna 2014

Cukr místo nikotinu. Závislost má mnoho podob.

Jako téma pro „Závislosti“ jsem si vybrala závislost na sladkostech. Není to moc známý jev. Že je cukr návykový stejně jako drogy, bylo zjištěno teprve nedáno. Italští vědci přišli díky pokusům s laboratorními myšmi na to, že při odebrání stravy s obsahem cukru docházelo u myší ke ztrátě chuti a ovlivňování části mozku, která produkuje hormony na potlačení stresu. Stejné účinky pak potvrdili i u člověka. O tomto pokusu informoval článek „Cukr je jako droga – zanechává abstinenční příznaky“, zveřejněný dvanáctého dubna 2010 na internetových stránkách veřejnoprávní zpravodajské televize ČT24.
     
Jako hlavního respondenta jsem si vybrala známého Jana, který po dlouhém přemlouvání svolil k rozhovoru, na jehož základě článek vznikl.
     
Ještě před závislostí na cukru byl Jan závislý na nikotinu. V roce 2011 ze zdravotních důvodů na radu lékaře s kouřením přestal, ale kvůli hektickému způsobu života začal hledat uklidnění ve sladkém. Díky tomu přibral podstatně na váze.
     
Obezita je spolu s cukrovkou nejznámějším důsledkem časté konzumace umělých cukrů. Tělo je na rozdíl od fruktózy nedokáže bezezbytku zpracovat. S příbytkem tělesné váhy je pak člověk náchylnější na onemocnění diabetem druhého typu.
     
Nepodařilo se mi spojit s žádným odborníkem na výživu. Nakonec k rozhovoru svolila kamarádka a studentka třetího ročníku nutriční terapie Denisa Hečíková. Informace od ní jsem doplnila o informace z článku „Tlustá daň obchází Evropu. V Česku si ale zatím za sladké a tučné připlácet nebudeme.“, zveřejněného na internetových stránkách ihned.cz sedmnáctého ledna 2012.
     
Dále jsem využila i výzkum Eurobarometru o kouření v České republice a informací z internetových stránek kurakovaplice.cz.
     
V článku jsem se rozhodla nezveřejňovat příjmení hlavního respondenta Jana. Byla to jedna z jeho podmínek, aby souhlasil se publikováním textu. Dále si nepřál zveřejňovat místo jeho povolání a fotografii. Článek proto vše toto postrádá.
     
Jako multimediální doplněk článku jsem zvolila krátké video, složené z obrazů sladkostí v obchodech. Video je doplněno o print creeny různých zveřejněných článků na toto téma.

    
Výsledný článek „Cukr místo nikotinu.Závislost má mnoho podob“ a mnoho dalších "závisláckých" příběhů si můžete přečíst na MUNImedia.







KH


Je závislost na vzhledu ještě závislost?

Dá se to vůbec považovat za závislost nebo už je to standard, který bereme jako samozřejmost? Už jsme si zvykli na to, vstát ráno dřív, abychom se stihli náležitě upravit a neděsili lidi na ulici svým vzezřením.
Toto téma mě zaujalo, protože si myslím, že vzhled je dnes považovaný za to nejdůležitější na člověku. Hlavně na ženách. S líčením začínají čím dál mladší dívky na základních školách. Málokterá žena dnes vyrazí do ulic nenalíčená. Dá si alespoň řasenku, aby zvýraznila něco ze své tváře. Některé více a některé decentně, že to na nich ani nepoznáte. Jsou ženy, které ani jejich partneři neuvidí nenalíčené, protože si nepřipadají tak dokonalé, aby se před nimi mohly ukazovat „nahé“
Jsme na tom závislé skoro všechny a ani si to neuvědomujeme, je to pro nás naprostá samozřejmost. Jako si nezapomene klíče, tak se většina z nás nezapomene ani namalovat. Znám takové, které kvůli tomu vstávají i o hodinu dřív. Protože než se nalíčí, upraví si vlasy, tak to chvíli trvá a potom se ještě třikrát převléknou, než jsou spokojené. 



                                                         Klasická výbava?

Moje kamarádka Zuzka, se kterou jsem to zpracovala je takovým příkladem. Líčí se již od základní školy, sotva jsme přišly na druhý stupeň. A pořád se jí to drží, i když ona je ten typ, který to zrovna nepotřebuje. Nicméně každodenním opakováním se ji z toho stal zvyk, kterého se už nemůže a ani nechce zbavit. A takových jako Zuzka jsou spousty.
Může to být dáno tím, že na nás ze všech stran útočí reklamy na kosmetiku nebo oblečení, bez kterého se podle nich nemůžeme zkrátka obejít. Zejména mladé dívky jsou snadno ovlivnitelné.
   Často se stává, že soudíme lidi spíš podle toho, jak vypadají, co mají na sobě, než podle toho jací jsou. Alespoň než je poznáme. Rozhovor na toto téma již 29. ledna na www.munimedia.cz.
Sledovat nás můžete také na Facebooku.

čtvrtek 16. ledna 2014

Vitariánství jako nový druh náboženství: Když se zdravá výživa stane posedlostí


Člověk může být závislý prakticky na čemkoli, proto asi nikoho nepřekvapí, že existuje i závislost na zdravé výživě. Málokdo ale ví, že se tato závislost jmenuje orthorexie, je relativně nová a že se jedná o poruchu příjmu potravy. A v čem spočívá její nebezpečí? Člověk se stane posedlý jídlem, které on sám považuje za zdravé. Přesně toto se přihodilo i Martinovi, pro kterého se stala veganská syrová strava smyslem života.

Závislost na zdravé výživě mi přišla jako zajímavé téma, ale neměla jsem konkrétní představu, jak ho zpracuji, když jsem si ho vybrala. První, co mě napadlo, bylo udělat rozhovor s někým, koho bych našla přes facebook nebo v nějakém obchodě se zdravou výživou. Potom mě napadlo, že jednodušší by bylo zúčastnit se nějaké akce zaměřené na zdravou výživu, ze které bych mohla udělat reportáž.

Když jsem si vyhledávala informace na internetu, zjistila jsem, že závislost na zdravé výživě je skutečná porucha příjmu potravy a jmenuje se orthorexie. Pak jsem si uvědomila, že znám někoho, kdo byl na údajně zdravé výživě závislý. Martin je můj známý, kterého jsem neviděla několik let, ale věděla jsem, že jednu dobu jedl jen syrovou stravu, a že momentálně bydlí v Brně. Byl ideálním adeptem na rozhovor nebo na story.

Vzhledem k tomu, že se o orthorexii tolik neví, rozhodla jsem se přiblížit čtenářům tento problém na jeho příběhu ve formě story. Martin byl vitariánem a jedl veganskou syrovou stravu, což mi taky přišlo jako zajímavé téma na článek. Požádala jsem ho tedy o schůzku. Byl velice ochotný a asi za dva týdny jsme se sešli. On sám si vede blog, kde píše, mimo jiné, o svých zkušenostech s vitariánstvím. Blog jsem si tedy pročetla a už před rozhovorem jsem měla dobrou představu o jeho příběhu. Zároveň mě napadla i spousta otázek, na které jsem se ho chtěla zeptat. 

Celá schůzka probíhala uvolněně. Martina jsem znala a dlouho neviděla, takže řeč přišla i jiné věci. Nejdřív jsem se ho zeptala, jak se k vitariánství dostal, a on začal povídat celý svůj příběh. Potom přišla řada na nějaké dotazy, které jsem si připravila nebo které mě napadly. Celý rozhovor jsem si nahrála a při psaní článku jsem z něj vycházela. Využila jsem ale i Martinův blog a informace o orthorexii, které jsem našla na internetu.

Zbývalo tedy už jen doplnit článek multimédii. Při rozhovoru s Martinem mě zaujaly některé recepty, o kterých povídal, a rozhodla jsem se, že vytvořím fotogalerii vitariánských jídel. Navíc jsem udělala mapu restaurací v České republice, kde se podávají vitariánské speciality. Článek očekávejte 23. ledna na munimedia.cz. Můžete nás "lajkovat" i na facebooku

Ze syrové stravy se dá "upéct" i vánoční cukroví. 

středa 15. ledna 2014

Požívate pri nádche nosné spreje? Pozor! Ľahko sa môžete stať závislým


Viete o tom, že dlhodobým používaním kvapiek do nosa sa môžete stať narkomanom? Sanorinizmus je pomerne rozšírená závislosť. Ľudia sú na nosných sprejoch závislí, no často si túto skutočnosť nechcú priznať. Nie je to predsa tak závažné ako závislosť na drogách či herných automatoch. Avšak, sanoronizmus je medzi ľuďmi často podceňovaný.

Počas zimných mesiacov nám väčšinou strpčuje život nádcha. Vtedy obvykle skočíme do lekárne a jednoducho si kúpime kvapky do nosa. S užívaním týchto prípravkov však musíme byť opatrní. Veľmi ľahko si ich dlhodobým užívaním môžeme spôsobiť závislosť. Málokto si totiž uvedomuje, že bežné kvapky do nosa, ktoré pôsobia na princípe spľasnutia opuchnutej sliznice nosa, majú len dočasný efekt a používať sa ich odporúča týždeň, maximálne 10 dní. V opačnom prípade si možno ľahko vybudovať tzv. medikamentóznu nádchu.  

 Dajte si pozor, aj jednorazová "pomoc" môže prerásť do závislosti.
„Sanorinizmus, odborne nazývaný aj rhinitis medicamentosa, je vlastne druhom liekovej závislosti s telesnými prejavmi lokalizovanými v nosovej sliznici,“ tvrdí doc. MUDr. Martin Brezina, CSc., z Pneumo-Alergo Centra v Bratislave.

Pre článok, ktorý vyjde o týždeň - v stredu 22.1.2014 na munimedia.cz som vyspovedala Natašu Ondrovú, ktorá sa k sanorinizmu priznáva. Z najhoršieho sa dostala, avšak sanorinizmus ju doviedol až do nemocnice. Pred niekoľkými rokmi podstúpila operáciu. Počas turbinoplastiky nosovej sliznice jej sliznicu zničenú nosnými sprejmi zrezali.

Na sanorinizmus, jeho vznik a rozšírenie medzi ľuďmi som sa pýtala aj v lekárni. Farmaceuti, ktorí nosové spreje predávajú doporučujú ľuďom riadiť sa príbalovými letákmi. Avšak, ako to chodí v praxi? Keď má človek problém s dýchaním a následne napríklad so zaspávaním, pre urýchlenie problému siahne radšej po nosnom spreji. Uvedomuje si, že ide iba o krátkodobé riešenie?

Príbeh Nataši a ďalšie zaujímavosti o sanorinizme si môžete prečítať už čoskoro v článku na munimedia.cz.

Zatiaľ sledujte projekt “Závislosti” na našej stránke na facebooku

úterý 14. ledna 2014

Zakažte dětem počítač. Vyrůstá z nich nový Breivik!

Klídek, je to blbost. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby takto zněl titulek některého z příštích vydání bulvárních plátků.
K závislosti na hraní videoher málokdo přistoupí seriózně, stejně tak k fenoménu hraní obecně. Nevím, čím to. Že by strach z neznámého? U mě tedy rozhodně ne, protože jsem si sám "slabší" závislostí na hraní prošel. Záměrně píšu slabší, protože byla nesrovnatelná se závislostí mého respondenta.
Respondenta bohužel, stejně jako kolegové, jmenovat nemohu. Říkáte si proč? Odpověď je jasná, kvůli stigmatizování hráčů. Po některých reportážích bulvární televize Nova, bych byl raději považován za závislého na heroinu, než se přiznal, že jsem hráčem.
Zkusili jste si představit, jak můj respondent, který dříve hrál i několik dní v kuse, vypadá? Není tlustý, nemá mastné vlasy, nezajímá ho programování, je plně samostatný a žije spokojený život se svojí přítelkyní. Neřekli byste to do něj. Byly ale doby, kdy se závislost velmi negativně podepisovala na jeho životě. Více se dozvíte v připravovaném rozhovoru.
Rozhovorem to ale nekončí! Sledujte www.munimedia.cz

Tomáš Šugár - autor je redaktorem videoherního magazínu

Sportem ku zdraví a k nové závislosti

Je možné stát se závislým na cvičení? Návštěvníků fitness center v dnešní době neustále přibývá. Zvlášť po novém roce "fitka" praskají ve švech, a každodenní dávka pohybu se pro mnoho lidí stala tak samozřejmá, jako čištění zubů. Ze všech stran slyšíme o prospěšnosti cvičení, ale platí to opravdu vždycky? Mnoho z nás má ve svém okolí někoho, koho od hodiny ve fitku neodradí málem ani chřipka, protože si den bez cvičení zkrátka nedokáže představit. Možná o sobě i hrdě hlásá, že je závislák. Je to ještě zdravé, nebo už jde o zdraví?


Od práce na článku je třeba si odpočinout. Třeba cvičením.

O kom budu psát svůj článek, mi bylo jasné hned ve chvíli, kdy jsem si vybrala téma. Konec konců to bylo možná i naopak, jakmile jsem přišla na ideální respondentku, téma bylo jasné. Když se řekne závislost, člověku se většinou vybaví drogy, cigarety, alkohol. Možná taky sladkosti nebo počítačové hry. Závislost na cvičení do této evidentní kategorie nespadá. Je tedy škodlivá? A musí být vlastně každá závislost nezdravá? Na to jsem se pokoušela přijít během psaní svého článku a také prostřednictvím ankety, kterou jsem natáčela se studenty Masarykovy univerzity.

Ačkoliv pocházíme ze stejného města, Moniku jsem dlouhou dobu znala pouze online. Sledovala jsem její začátky i pozdější úspěchy, když se její blog Fitness as a lifestyle stával známějším a známějším, a začal sklízet první úspěchy. Dnes Monika patří mezi nejznámější české bloggerky ve své kategorii. Píše o zdravém životním stylu, stravování, o sportu a cvičení, i o svém životě. Poslední dvě témata jsou v poslední době silně propojená.

A tak jsem Moniku poznala osobně, jako trenérku ve fitness centru, když mě za necelou hodinu dokázala zničit tak úspěšně, že jsem mohla ždímat tričko. S přispěním k mému článku souhlasila více než ochotně, a celá jeho tvorba byla vyslovenou radostí. Monika mě svým blogem a příběhem, o který se na něm dělí, od začátku inspirovala, a stejně tak mnoho dalších čtenářů, kterých ji dnes sleduje více než 1200. Ve skupině, kterou k blogu založila na facebooku, je jich ještě o něco více. Inspirativní bylo i psaní jejího příběhu, a po jeho dokončení mi zůstal jediný pocit: chci vědět, jak to bude pokračovat. 

Vy si o její závislosti na cvičení budete moci přečíst už 26. ledna na munimedia.cz.

Zatím nás sledujte na Facebooku!

pondělí 13. ledna 2014


Sexuální závislost ničí život vám i vašim blízkým

SEX. Slovo, které už není takovým tabu jako za časů našich maminek a babiček. Přesto, když se řekne sexuální závislost, málokdo se k ní přizná. A ještě míň lidí tak učiní veřejně. Jak moc tato závislost ovlivňuje životy lidi, kteří jí trpí? Toleruje ji společnost více u mužů nebo u žen? Ví o ní partner? Jak se taková závislost tají? To všechno jsou otázky, na které spousta z nás chtěla znát odpovědi. Ve svém článku na munimedia.cz se pokusím na všechny odpovědět.

Nejdřív ale musíte ve svém okolí najít někoho, kdo je takto „postižený“. A pak ho ještě musíte přesvědčit, aby se s vámi podělil o své zážitky. Já mám naštěstí kamarádku, která je v tomto ohledu velmi sdílná a nebojí se odpovídat na rovinu. Ale protože má doma manžela a tři děti, rozhodně nechce vystupovat pod svým skutečným jménem. Proto jí budeme říkat Pavlína.

Ještě před schůzkou jsem se důkladně připravila. Našla jsem si na internetu, co to vlastně sexuální závislost je, jak se projevuje, jaké jsou potřeby takových lidí. Dozvěděla jsem se mimo jiné, že ještě donedávna definice sexuální závislost neexistovala. Alespoň ne jako lékařská definice. Ta byla uznána teprve nedávno a od té doby se k ní hlásí někteří i slavní lidé – Michael Douglas, David Duchovny, Tiger Woods. Díky tomu, že se jedná o „novinku“ ve světě závislostí, objevila jsem pouze jednu publikaci, která toto téma rozebírá. Jediným problémem je, že je z pohledu křesťanství a prapůvod této „poruchy“ hledá v bibli.

Domluvit si schůzku s Pavlínou nebyl problém. Dala po obědě spát děti, jedno bylo ve školce, uvařila kávu a mohla se pustit do vyprávění. Vzhledem k citlivosti tématu jsem ale nemohla rozhovor nahrávat ani natočit video či udělat fotky. Proto z multimediálního obsahu využiji pouze ilustrativní foto. Podařilo se mi také natočit audio anketu, kde si můžete poslechnout názory a zkušenosti dalších lidí, kteří sice nejsou touto závislostí postiženi, ale někteří se s ní už setkali. 

Z důvodu nedostatku knižních zdrojů jsem se rozhodla oslovit i některé psychology a sexuology. Od nich jsem se dozvěděla pár zajímavých informací, které se spolu s příběhem Pavlíny dočtete v článku na webu munimedia.cz.
Vlastní názor na toto téma můžete vyjádřit i na naší stránce na facebooku.

"Mamahotel" - pohodlnost nebo nutné zlo?

Rodiče pro nás zpravidla bývají nejdůležitějšími lidmi na světě. Jako na všem, co má pro nás velký význam, si ale můžeme vybudovat závislost. Na munimedia si už 1. února můžete přečíst můj příspěvek na téma Závislost na rodičích. Asi všichni jsme si všimli, že mezigenerační vztahy se proměňují. Zatímco dřív bylo zvykem opustit rodinné hnízdo co nejdřív a osamostatnit se, dnes není těžké najít v našem okolí lidi, kteří i po třicítce bydlí v „mamahotelu“ a pryč se ani nechystají.  Jestliže se kdysi v nouzi stěhovali rodiče ke svým dětem a jejich rodinám, dnes jsou to jejich děti, které se vrací „domů“ anebo dokonce nikdy neodešly.

Jak můj příspěvek vznikal? Prvním krokem byl samozřejmě výběr vhodných respondentů. Ve svém okolí mám několik osob, které by se daly pro rozhovor na toto téma využít. Původně jsem zamýšlela udělat rozhovory se třemi respondenty, to se ale postupem času se ukázalo jako nereálné. První adeptkou měla být kolegyně z práce, Ilona, která ze svého pražského bytu, sdíleného se spolubydlící, přesídlila zpět k rodičům do Nymburka. Jelikož se však jednalo o krátkou („krizovou“) zastávku do doby, než si najde nový byt, pro účely rozhovoru jsem ji vyloučila. Navíc Ilona bydlela nakonec u rodičů asi jen tři týdny, nedá se proto na její návrat domů dívat jako na závislost na rodičích.

Další, kdo mě napadl, je můj bratranec Aleš. Letos mu bude třicet, ale celý svůj život bydlí s rodiči pod jednou střechou. Nejdřív v třípokojovém bytě v paneláku, poslední tři roky ve velkém rodinném domě, který jeho teta a strýc úmyslně rekonstruují jako vícegenerační dům, tak nějak se tedy počítá s tím, že obě jejich děti budou bydlet s nimi. Aleše jsem považovala za ideálního respondenta, jednak je opravdu „svůj“ a nebojí se mluvit o věcech upřímně, nejen aby to dobře vypadalo. Taky si nikdy ani nezkusil bydlet sám a plně se osamostatnit. Prošel si navíc složitým obdobím, kdy ho rodiče xkrát dostávali z průšvihů, platili za jeho škody, starali se o něho, když byl bez práce, vyrovnávali se s jeho složitou povahou, když ze dne na den nechal školy, báli se o něj, když třeba týden nepřišel domů atd. Problém ale přišel hned v okamžiku, kdy jsem Alešovi volala s žádostí o rozhovor. Přestože jsme rodina, rozhodně odmítl. Vymluvil se na nedostatek času, podle mě si ale prostě chrání svoje soukromí. Pokusila jsem se dokonce přijet na „přepadovku“ a překvapit ho s tím, že ostatní lidi mi na poslední chvíli odřekli a doufala jsem, že když už budu u něj v pokoji, neodmítne mě. Bohužel byl zrovna s kamarádem v Brně. Podle tety je o víkendu pryč skoro pořád. Vybral si sám, že bude pracovat rukama, a pracuje opravdu těžce, o to víc si užívá volno.

Takřka poslední variantou pro mě tedy zůstala kamarádka Adéla, se kterou se znám asi osm let. Adéle bylo třicet už loni, slušně vydělává, má dvě starší sestry, které už obě mají vlastní rodinu, přesto se tísní ve třípokojovém bytě s rodiči a psem. Pro Adélu se ale jedná o citlivé téma, o kterém se moc ráda nebaví. Bydlí v malém městě, kde ví každý o každém všechno a někteří o ní tvrdí, že je zvláštní, když je pořád u rodičů. Tušila jsem, že nebude jednoduché zpovídat ji na toto téma, což se posléze potvrdilo. Přijela jsem k ní v jeden víkendový podvečer a hned ve dveřích mi řekla, že má na mě jenom chvilku, protože se musí chystat na rande. Přestože jsem ji dopředu prosila, aby byli doma i rodiče, až přijdu, v bytě jsem našla pouze ji a psa. Měla jsem v úmyslu zeptat se na pár otázek i rodičů, nebo aspoň jednomu z nich, podívat se na věc z jejich perspektivy, pořídit jejich společnou fotku nebo video. Bohužel.

Když jsme si sedly k Adéle do pokoje, překvapilo mě, že je kompletně zrekonstruovaný, včetně nového nábytku a elektroniky, což mě jenom utvrdilo v tom, že se odsud Adéla hned tak nechystá. Zaujalo mě taky to, že na fotkách v rámečcích na poličce má vlastní portréty. Nikoho z rodiny, jenom sebe.

Adéla se začala vyptávat, jaké otázky jí budu pokládat, musela jsem ji ujistit, že se nejedná o nic složitého a že mě bude zajímat pouze její společné soužití s rodiči. Že byla značně nervózní, jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem zapnula diktafon na svém mobilu (videorozhovor odmítla rovnou). Na veškeré otázky odpovídala krátce, omezila se na ano nebo ne a pořád se nervózně smála. Měla jsem pocit, že to chce mít co nejdřív za sebou. Už ve chvíli, kdy jsem vypnula nahrávání, jsem věděla, že takovéto odpovědi jsou nedostatečné. Další kámen úrazu přišel ve chvíli, kdy jsem ji požádala o to, abych si ji mohla vyfotit. Křečovitá póza, schovaná za psa. Tak jsem si to opravdu nepředstavovala. Poděkovala jsem jí za čas a odešla. Doma jsem si rozhovor přehrála a rozhodla jsem se, že ji ještě poprosím o zodpovězení doplňujících otázek přes email. Říkala jsem si, že to pro ni bude pohodlnější varianta, kdy si bude moct své odpovědi v klidu rozmyslet, rozepsat a odpadne konfrontace s nepříjemným nahrávacím zařízením. Poprosila jsem ji ještě o to, jestli by mi mohla poslat nějakou vlastní fotku s rodiči, nebo aspoň s jedním z nich. Odpovědi mi po několika dnech opravdu poslala a po nějakých dílčích úpravách jsem byla schopná sestavit – doufám, že zajímavý – rozhovor. Poslala mi i vlastní fotky, které najdete u rozhovoru.

Tématu se věnuje spousta webových stránek a není problém o něm najít spoustu informací. Proto jsem se rozhodla doplnit rozhovor ještě videem s ilustračními záběry, vlastním komentářem a anketou se studenty FSS. Právě v anketě se ukázalo, že dotazovaní jako nejčastější důvod, proč zůstat u rodičů, zmiňují peníze. Je ekonomická závislost i Adélin případ?

O závislostech diskutujeme ve školní redakci...
… i v neformálním prostředí.

Dočtete se na munimedia v sobotu 1. února J

Sledujte nás i na Facebooku , aby vám neunikly žádné novinky ze světa závisláků.