Závislost na kradení – to znamená brát cizí věci a přitom ubližovat sám sobě

Autor článku: Adam Hrbáč

Téma kleptomanie ke mně přišlo samo od sebe ještě dlouho předtím, než vznikl tento blog a k němu vztažený multimediální projekt. Bylo to v podobě mé známé, která se mi svěřila se svým dlouholetým problémem. Když se tedy náš novinářsko-studentský kolektiv shodnul na zastřešujícím tématu našeho projektu, bylo mi hned od počátku jasné, o čem chci psát. Šárku znám jako inteligentní a citlivou osobu, která dokáže dobře a sugestivně popsat cokoli, o čem toho hodně ví, ať už se jedná o práci, záliby nebo záležitosti osobní. Jevila se mi tedy jako dokonalý materiál pro story o strastech kleptomana.

Naštěstí Šárka souhlasila, že si se mnou o svém problému promluví nejen důvěrně jako s přítelem, ale i na diktafon jako s novinářem. Ukázalo se však to, čeho jsem se trochu obával, totiž že se o podobné závislosti nehovoří tak „lehce“ jako o jiných, běžnějších a „legálních“, jako například o cigaretách nebo alkoholu. Šárka nechtěla zabíhat do detailů a vůbec zveřejňovat něco víc o svém soukromém životě, takže materiál, který jsem od ní získal, byl sice cenný ale nedostačující pro to, abych z něj stvořil skutečnou story.

Proto jsem se následně při samotném psaní uchýlil ke kombinaci story s feature, přičemž jsem Šárčiny odpovědi využil především ke zprostředkování pocitů, doprovázejících tuto nemoc. O to mi především v textu šlo – aby se odborné definice a vnější popisy oživily osobní zkušeností a prožitkem. Koneckonců nějaké podrobnosti z osobního života nepovažuji za nutné ke zveřejnění, pokud není život dotyčného sám o sobě tématem.

Kromě Šárky jsem prostřednictvím emailu kontaktoval několik psychiatrů, abych jim položil otázky, na něž jsem nenalezl odpověď z jiných pramenů a aby jejich výpovědi oživily výsledný text. Odepsali mi dva, a ačkoli jejich odpovědi nebyly docela uspokojivé (doufal jsem, že z nich vytáhnu víc zajímavostí typu „léčba elektrošoky“), využil jsem je, jak se dalo.

Dalšími zdroji pro mě byla už pouze kniha Duševní poruchy a poruchy chování – Popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka, heslo v Ottově slovníku naučném a jeden článek na internetu.

S tvorbou textu jsem neměl žádný problém; po získání všech podkladů jsem ho měl napsaný za chvíli. Mnohem věští a vlastně jedinou potíž pro mě představovalo využití multimédií. Bylo mi jasné již zpočátku, že téma moc nenahrává multimediálnímu zpracování, jenže na druhou stranu jsem chtěl využít známosti s hlavní protagonistkou a jiná témata již byla zabraná.

Nakonec jsem se rozhodl pro vytvoření audio-ankety a slideshow. Hlavní otázka v anketě byla, zdali dotyčný již někdy něco ukradl a jaký z toho měl pocit. Ve slideshow jsem pak zkombinoval pár víceméně ilustračních fotografií předmětů, které kleptomani „rádi“ kradou, a ve spolupráci se Šárkou je doplnil psaným komentářem (který by neměl být brán jako návod).

Jsem si vědom toho, že obě multimédia neobohacují základní text tolik, jak by asi měla, s ohledem na to, že se jedná o multimediální projekt, ale jsem přesvědčen, že k tomuto tématu nic moc navíc nešlo vymyslet.

Nemohu říci, že můj text měl na počátku nějaký konkrétní účel nebo záměr. Nakonec se z něho však vyvinulo nejspíš něco jako malá obrana lidí trpících kleptomanií. Mám dojem – je to opravdu pouze dojem, žádný výzkum jsem na to téma nepodnikl –, že dost lidí a možná i většina kleptomany odsuzuje a pohrdá jimi víc, než by si zasloužili. Už jsem zaslechl názory typu „to si zase jen vymysleli nějaký psychiatrický žvást, aby se na to vymlouvali obyčejní zloději“.

Dle mého názoru si tato nemoc žádné odsouzení ani pohrdání nezasluhuje. Samozřejmě mi k tomuto přesvědčení nahrává přátelství s jednou takto postiženou osobou, která je jinak docela „obyčejně“ slušná – přitom jsem přesvědčen, že příběh většiny kleptomanů je dost podobný tomu Šárčinu.

Problém s jejich obecnou akceptací vidím především v tom, že na jejich závislosti doplácejí druzí a mohlo by se zdát, že primárně a nikoli až sekundárně (kuřák v první řadě škodí sám sobě a pak až těm, v jejichž přítomnosti kouří; alkoholik ničí nejprve sám sebe a teprve až potencionálně i vztahy se svými blízkými). Jenže to, co ukradne kleptoman, se nedá srovnat s tím, co ukradne skutečný zloděj – takže o nějaké vážné škodě se nedá hovořit. I když nemám k dispozici žádné statistiky, jsem si docela jistý, že většinu krádeží v obyčejných obchodech mají na svědomí skuteční zloději, kradoucí ve velkém, a ne kleptomani, kteří si odnesou balíček žvýkaček, a jde jim jen o pocit, který z toho mají.

Pokud bych měl tedy nějak shrnout svoje přesvědčení, znělo by asi tak, že i když je kleptomanie jednou z nelegálních závislostních „kratochvílí“, paradoxně patří zároveň k těm nejméně škodlivým. Neohrožuje zdraví, nejspíš ani vztahy (pokud neokrádáme své blízké) a z globálního hlediska neškodí ani společnosti. Je trpká hlavně a především pro svého nositele, pokud tedy zároveň s ní netrpí i nedostatkem obyčejného svědomí.

Hlavní článek očekávejte 25. ledna 2014 na munimedia.cz

Sledujte a lajkujte naši stránku na facebooku